V národných parkoch má byť prioritná ochrana ekosystémov, nie prírodných procesov: Najprísnejšia ochrana môže zahubiť práve to, čo chceme chrániť

Národní park je „chráněné území udržované především pro ochranu ekosystémů a pro rekreaci“; cílem managementu je „chránit přírodní a krajinné oblasti národního a mezinárodního významu pro duchovní, vědecké, vzdělávací, rekreační nebo turistické účely; navždy uchovat v co nejpřírodnějším možném stavu reprezentativní příklady fyzickogeografických regionů, biotických společenstev, genetických zdrojů a druhů pro zajištění ekologické stability a rozmanitosti; udržovat využívání oblasti návštěvníky pro inspirační, vzdělávací, kulturní a rekreační účely na takové úrovni, která uchová území v přírodním nebo téměř přírodním stavu; eliminovat a předcházet exploataci nebo jinému využívání, odporujícímu účelu vyhlášení území; brát trvalý ohled na ekologické, geomorfologické, duchovní nebo estetické atributy, které vedly k vyhlášení území; brát v úvahu potřeby místního obyvatelstva včetně využívání zdrojů jejich živobytí do té míry, pokud nepůsobí škodlivě na cíle managementu.“

Uznejme, že ta definice je široká; vejde se do ní mnoho různých území rozličného charakteru. Doufejme, že komise připravující úpravy kategorizace pro Světový kongres se jí také bude zabývat. Zvláště nepříjemný je onen dualismus, nebo jak jinak nazvat požadavek chránit přírodu a zároveň ji zpřístupnit v co největší míře veřejnosti. To je „dědictví Yellowstonu“ – s takovým požadavkem na management totiž definoval první národní park na světě Kongres Spojených států v r. 1872.  Avšak důležité je, že podle definice je v národním parku prioritní ochrana ekosystémů, a to nejen před rekreací, ale i před tzv. ochranou přírodních procesů. Pokud jsou v národním parku zastoupeny ekosystémy, které se samovolně obnovují a vyvíjejí bez známek degradace (a troufám si tvrdit, že to dokážeme rozpoznat), pak je jedině správné jim v přirozeném vývoji nebránit.

Ale přírodní procesy jsou slepé: ta nejpřísnější ochrana může zahubit právě to, co chceme chránit, nebudeme-li pozorně sledovat vývoj ekosystémů a nezasáhneme-li např. v případě ataku invazních druhů, změny podmínek způsobených (třeba nepřímo) člověkem atd. V padesátých i šedesátých letech minulého století se v ochraně přírody oficiálně prosazovala zásada neintervence v přírodních rezervacích. Říkalo se, že rezervace jsou laboratoře přírody, jsou to území, kde si příroda hospodaří sama (a sama si vyřeší své problémy), jsou to prostě území nedotknutelná. Výsledek je známý: téměř třetina maloplošných chráněných území v České republice buďto zcela zanikla (vyřadila je prověrka chráněných území v letech 1964 - 65) anebo ztratila hlavní důvod ochrany a musela být s velkým úsilím rekonstruována, což se někdy ani nepovedlo.

Proto se velmi skepticky dívám na požadavek, aby v národních parcích bylo povinně ponecháváno 75% území přirozenému vývoji. Bylo by to krásné a nepochybně existuje mnoho národních parků, kde s takovým požadavkem nebudou problémy. Zejména rozsáhlé parky zřizované v neobydlené divočině, ve Skandinávii, Finsku, Rusku, v Severní Americe, mohou (někdy) takovému požadavku vyhovovat. I vysokohorské národní parky, s velkým podílem území nad horní hranicí lesa, jsou ve výhodě. Ale tam, kde někdy existovala intenzivní hospodářská činnost – např. lesní hospodářství – budou problémy. Taková území je nejdříve nutné na „přírodní automatizaci“ připravit – což mnoho lidí nechce pochopit a odtud plyne snaha formulovaná některými zájmovými skupinami – místo národních parků zřizovat spíš přísné rezervace.